Kapitola první, ve které si děti hrají v zahradě

U staré vily se ve vyprahlé trávě batolil úplně malý chlapeček, sotva se naučil chodit. Nahlížel do proutěného koše s nádobím a hledal, kde by slupnul kousek štrůdlu, co tam možná zůstal od svačiny. Kolem běhala jeho sestřička a honila se s obrovským bílým psem, který za sebou při každé prudké otočce zanechal chomáč chlupů. Tyhle památky divoké hry se pak převalovaly po zahradě a žily si svým vlastním životem.
Sestřičce v květovaných šatech mohlo být asi pět. Měla zapletené dva zlaté cůpky, ze kterých se draly ven neposedné kudrny lemující její velké červené tváře. Zrovna se rozhodla opustit psí dovádění a jala se lézt na starou jabloň. Bratříček se postavil ke kmeni a pátravě hleděl na sestričku, pak se pustil do nezralého jablka. Bílá psí dáma se předními tlapami opřela o spodní větve jabloně.

 „To bude ještě dlouho trvat, než sem vylezeš za mnou,“ křikla na brášku. „Ale já to umím,“ spustila hned vysokým písklavým hláskem, kterým mluvila vždycky, když předváděla, že mluví za něj. Bratříček se přidal k vysokému hlasu a oba chvíli dělali nesmyslné zvuky společně, byla to jejich oblíbená kratochvíle.

Z dálky k nim doléhaly ozvěny hlasu rodičů, maminka zněla rozčíleně.

Sestřička slezla ze stromu, pevně objala brášku a trochu mu přitom odřela čelo o kůru stromu, ale on se nezlobil. Zakláněl hlavu, mával ručičkami a dělal radostné zvuky, jak to tak malé děti umí. Najednou se nálada v zahradě změnila, zvedl se vítr a rozprášil zbytky uschlého listí. Všechno ztichlo a obloha potemněla. Uprostřed parného léta se na děti a všechny obyvatele zahrady začaly snášet sněhové vločky.